Proč právě Saarlosův vlčák ?
Doc. MUDr. Olga Jedličková, CSc.
Celý život jsem žila se psy, měli jsme doma lovecká plemena i malého chytrého voříška. V roce 1985 jsem uviděla prvního československého vlčáka a bylo rozhodnuto. To je pes pro mne! Hrdý, nezávislý, inteligentní, nádherný, zkrátka vlk. Ihned jsem si pořídila první štěně. Gar z Rosíkova přibyl k nám ve věku pouhých 4 týdnů. Po cestě, kdy jsem ho chovala v náručí a byl docela klidný ihned vlezl pod postel … a zůstal tam 3 dny. Pod postel jsme mu dávali i krmivo, to si milostivě vzal, ale nevylezl. Až třetí den váhavě vyšel ven. Ihned se připojil - ne k lidem, ale k našemu voříškovi Kubovi a toho potom všude následoval. Pak už šlo vše dobře. Vynášeli jsme ho na vyvenčení - bydleli jsme na sídlišti ve čtvrtém patře, a nebylo to tedy nijak lehké. Ale od počátku chtěl na vyvenčení ven. První známka inteligence - říkali jsme si. Všude chodil s námi. Vodítko zatím nepoznal. Bylo to v době, kdy provoz aut byl slabší než dnes, takže nebyl problém ho přes silnici přenést a jinde vodítko nepotřeboval. V devíti týdnech jsme vzali oba pejsky na vodu. Jeli jsme Lužnici s celou partou a se štěnětem to byla docela legrace. Nikdy od nás neodešel daleko, i když každý kemp pečlivě prozkoumal.
Všichni vodáci Gara obdivovali a jemu to dělalo zřejmě dobře. Strach neměl z ničeho, na neznámé věci si zavrčel a pak je očichal. Když něco začalo před ním utíkat, lovil. V 7-mi týdnech chytil první myš, v 10 týdnech první kočku. A tady jsme udělali základní chybu ve výchově. Místo abychom jej potrestali, svým obdivem jsme toto chování podpořili. Byli jsme pyšní jak máme šikovné, krásné a chytré štěňátko. Gar zůstal lovcem do konce života. Byl ale natolik chytrý, že když měl koš, tak se vůbec neobtěžoval lovit. Bylo to pro nás varování, další československé vlčáky jsme už nikdy lovit nenechali , naopak jsme je to od mrňavého štěněte cíleně odnaučovali za pomocí sousedových slepic a vodítka. Jakmile se štěně rozběhlo za slepicí, bylo strženo vodítkem. Za kořistí se sice všichni snažili rozběhnout, ale na zavolání přišli ihned zpět.
Gar
byl
jeden z mála všestranně cvičitelných psů.
Zřejmě
proto,
že od velice útlého věku poznal množství
lidí a dostal se do
různorodých situací. Měl zkoušky podle
národního zkušebního
řádu, nejvyšší II, několik
záchranářských zkoušek, opakovaně
zvítězil
ve vytrvalostním závodě na 100 kilometrů a syn
s ním sportoval jako s tažným psem. A to
docela
úspěšně.
Říkali
jsme
si,
že
československý vlčák je ideální
pes, dobře
cvičitelný a to všetranně, i když to dá víc
práce, než u
německého ovčáka. Gar měl v roce první
zkoušku a já byla
pyšná, a přesvědčená, že jsou takoví
všichni
českoslovenští
vlčáci, a kdo to s nimi nezvládá, tak
je to
jeho chyba.
Vystřídalo se u nás 11 československých vlčáků, dnes máme 4, tři feny a jednoho psa. Žádný ale už není v této době chovný. Z naší chovné stanici jsme odchovali 18 vrhů štěňat. Každý z našich pejsků byl osobnost a každý jiný. Gar a Eta Pohostinstvo byli suverénní psi, Eta měla taky 8 zkoušek z výkonu a dalo se s nimi kamkoliv jít bez vodítka, do společnosti, hotelu, mezi psy. Byli nekonfliktní a velice spolehliví, i když měli svůj rozum a velkou samostatnost. Výcvik byl sice náročnější, než u německého ovčáka, ale o to přinášel víc radosti. Stále jsem musela přemýšlet, jak něco udělat pro psa přitažlivé. Československý vlčák není pes stroj. Musí mít silnou motivaci a vztah k psovodovi. Má smysl pro humor, rád ukazuje svému pánovi, že je chytřejší. Výcvik je náročný nejen na čas, ale i na psychiku. Pes vám dokáže, že nejste pán tvorstva.
Ciba od Pavlišina a Cita z Banišťa, náš druhý a třetí československý vlčák, však cvičit kromě základní poslušnosti vůbec nešly. Ciba se bála lidí, Cita k nim byla nedůvěřivá a obě, pokud jsme po nich chtěli něco, co jim nešlo tak úplně pod fousy si lehly na zem, ukázaly bříško a dělej se mnou co chceš. Obě byly krásné. Cita vyhrála světovou výstavu v Brně (1990) a měla krásná štěňátka. Dina z Banišťa sice splnila zkoušku ZVV1, ale mnohem raději běhala jako tažný pes. Byla velice dominantní ve smečce, ale cizích podnětů se někdy nečekaně silně lekala. K lidem se chovala odtažitě. Naopak Coda Šedá eminence, její dcera, lidi milovala, za každým běžela a chtěla se mazlit. Nebyla vůbec agresivní, ve smečce se dokázala s každým domluvit ať to byl pes, nebo fena. Její matka naopak musela mít vždycky vrch a další feny nesnesla- kromě Cody. Svůj názor, že českoslovenští vlčáci jsou vyrovnaní, dobře cvičitelní psi, jsem musela změnit. A pochopili jsme celá rodina, že znát jednoho psa vůbec neznamená znát celé plemeno. Československý vlčák je plemeno mladé, vytváří se a mění. Velice záleží proto na řízení chovu.
Většina československých vlčáků všestranná není. Většinou jsou vynikající stopaři, jen někteří z nich dobří obranáři, v poslušnosti jsou většinou průměrní, u záchranářů je problém s vyštěkáváním. Některé to prostě naučit nelze. Někteří jsou agresivní na cizí lidi, někteří se jich bojí, jiní je zase milují.
Ale
všichni nutně potřebují aktivitu, buď sport nebo
práci.
Je to
plemeno pracovní. Pokud nemají náplň, tak
si ji
udělají sami a
to většinou zcela nevhodnou. Nestačí jim jen
procházky i
když
relativně dlouhé. Mají nevyčerpatelnou energii a
tu je
třeba
vhodně usměrnit. Syn běhal se psy 100 km u kola. I teď se skoro
třináctiletým psem - Nukem Šedá eminence
dělají výlety kolem
20 km a Nuk je nadšený. V zimě s nimi
běháme na
lyžích. Pokud jdeme jen tak, pěšky, stále něco
vymýšlím.
Hledáme předměty v lese, něco schválně
zahodím a oni musí
hledat, uděláme si krátkou poslušnost a pak si
hrajeme,
krátkou
stopu… Nelze jen tak jít a psa si nevšímat.
Moje poslední fenečka měla v 10 měsících vážný úraz. Nemá polovinu tlapy na zadní noze a ve stehenní kosti a těsně před kloubem má trvalý hřeb. Vůbec jí to nevadí, někdy běhá zcela normálně, někdy po třech, ale snadno se unaví. Chovná být nemůže, cvičit také ne, lidi miluje, psy také, nemá v sobě žádnou známku agresivity a i když je to jen pes kamarád, je úžasná. Jenže, rádi bychom měli zase štěňátka a zase něco s pejsky dělat.
V klubu se změnily poměry, nálada není nejlepší. Do vedoucích funkcí a hlavně do těch, které ovlivňují další vývoj plemene se dostali lidé bez odborných znalostí a dovedností. Zkušení lidé s mnoha odchovy a s velikou odbornou zdatností byli buď odvoláni nebo sami odešli znechuceni novými podmínkami. Rozhodla jsem se , že změním plemeno. Taky už nejsem nejmladší a československý vlčák opravdu potřebuje fyzickou kondičku psovoda jako sůl. Na štěně bych si už netroufla. Ale jaké plemeno? Exterier vlka mi prostě učaroval. Nic se mi tak úplně nelíbilo.
Sarloosův vlčák je velice podobný, mnohdy od československého vlčáka těžko rozeznatelný. Je mnohem klidnější. Má více vyjádřenou nedůvěru k cizím lidem, ale to mi nevadí, naopak v tom vidím přednost, už jsme to viděli na některých československých vlčácích a nikdy s tím problém nebyl. U některých našich miláčků byla láska ke všem lidem mnohem protivnější. Coda Šedá eminence a Aigina Sotis, když viděli jakékoliv lidi, tak se za nimi radostně rozběhli i na značnou vzdálenost a chtěli si s nimi hrát a co hůř, olízat je. Ono to většina lidí těžko snáší, štěně československého vlčáka v půl roce už vypadá jako dospělý pes, i když v psychice je to ještě mimi.
Sarloosův vlčák se nedá moc cvičit. Není to pracovní plemeno, je to společenský pes. K titulům šampionů nepotřebuje mít složeny žádné zkoušky z výkonu. Dá se s ním jen dělat základní poslušnost, v podstatě se dá vychovat. To mi taky už nevadí. Služební výcvik mě už ani moc neláká, poměry na většině cvičáků už taky nejsou to co bývaly.
Saarloosův
vlčák
není
vůbec
agresivní ani k lidem, ani
ke psům. To
považuji za velikou přednost. U československých
vlčáků
to
není pravidlem. Dvě naše feny byly ostré
k lidem a i
ke psům
dost agresivní, i Nuk Šedá eminence si docela
rád
kousl.
Agresivita k cizím psům roste ve směčce. I pes,
který sám
o sobě kontakt s jinými psy vítá, se
smečkou
nechá strhnout k
útoku. U saarloosů to nehrozí. Samozřejmě, nejsou
určitě
všichni stejní ale toto jsou vlastnosti
udávané i
v literatuře a
požadované standardem.
Takže
-
mám fenku Belanku
de
Daim Pre,
dovezenou z Francie.
Musela
se
ochočovat, stejně jako kdysi Gar. Je velice
navázaná na
mě, ale
ostatní členy rodiny už mít nemusí.
Má
ráda celou smečku psů
a je mezi nimi šťastná. Stačí jí
vycházky,
nemusí se nějak
zvlášť zaměstnávat. Je stejně šťastná, když
jsme
doma.
Pokud sedím, lehne si blízko mne, nebo dá
hlavu na
moje nohy. Spí
se mnou v pokoji, prostě - ideální
společenský pes pro
starší dámu, která ještě chce být
aktivní. Denně jsme 2-3
hodiny spolu venku, to v pohodě zvládá i
Aigina, a
je nám
spolu fajn. Belanka se nikomu nevnucuje, ale
v přítomnosti
cizích lidí je v klidu. Někteří jsou
jí i sympatičtí,
očichá si podanou ruku, pohladit se nechá jen
málokdy. Většině
lidem se klidně a rozvážně vyhne. Metrová
vzdálenost jí stačí.
Belanka má dva a půl roku, už je dospělá a
těšíme
se na
štěňátka.
Myslím, že už se měnit nebude. Je krásná a
potřebuje mnoho
lásky. Ještě víc jí však
dává. Děti
má ráda, psy miluje,
se všemi je kamarád. Žádná agresivita se
nikdy
neprojevila.
Zvládáme pobyt v hospodě, mezi houfem
lidí,
v provozu
na ulici, v cizím prostředí, ale na
vodítku.
Tam, kde ji
neohrožují auta je bez vodítka a je
poslušná.
Zvládá dobře
přivolání, sedni lehni vstaň, chůzi u nohy na
vodítku i
odložení. Ráda nosí hračky, ale jen když
jsme
sami. Nesmí ji
nic rušit. Nemá ráda výstavy. Jasně to
dává najevo. Do kruhu
jde nerada a nepředvede se. Tak už ji netrápím.
Každý jsme
prostě jiný. Předpokládám, že stejně jako u
československých
vlčáků bude také každý Saarloos
jiný.
Základní vlastnosti
udávané ve standartu by měli mít všichni. Tak
proto
Saarloos !
O našem prvním vrhu
saarlosů.