Web chovatelské stanice Šedá eminence

Šedá eminence kennel web site
icon

home http://www.sky.cz/seda-eminence                             seda_eminencemailto sky.cz

Staré stránky "ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK" (nejsou aktualizovány od roku 2005)
(články - knížka - dokumenty - setkání - odkazy)

Our old web site "CZECHOSLOVAKIAN WOLFDOG" (not updated since 2005)
(articles - book - documents - meetings - links)



Vytrvalostní trénink

Mezi podstatné důvody, které vedly ke křížení německých ovčáků s vlky v kynologických útvarech československé Pohraniční stráže a v důsledku ke vzniku plemene československý vlčák, patřila nedostatečná odolnost a vytrvalost německých ovčáků jako služebních psů. Zda kříženci splní naděje a prokáží vysokou vytrvalost, bylo testováno ihned od druhé filiální generace. Například v roce 1965 byly publikovány* výsledky jednoho z testů, v němž kříženci F2 generace Odin z Pohraniční stráže a Old z Pohraniční stráže klusem uběhli v čase 9:45 hod. vzdálenost 100 km, po výkonu potřebovali k regeneraci sil sedmihodinový odpočinek. Ve stejných podmínkách uběhli němečtí ovčáci 29 až 48 km, poté odstoupili buď v důsledku vyčerpání nebo prošlapání polštářků tlap, k regeneraci pak potřebovali 48 až 60 hodin odpočinku.

V civilním prostředí byly vytrvalostní testy obnoveny v polovině osmdesátých let Klubem chovatelů československého vlčáka. Nejprve slovenská územní pobočka Klubu začala pořádat formou soutěže vždy na jaře rychlostní běh na 40 km a vždy na podzim vytrvalostní běh na 100 km. V prvním z vytrvalostních závodů (Bratislava, 15.11.1986) na sto kilometrů zvítězil v čase 8:36 pes Gar z Rosíkova. V dalších ročnících byly časy vítězů ještě kratší. Později byly zkušenosti získané účastníky a pořadateli těchto soutěží využity k sestavení zkušebního řádu vytrvalostních zkoušek. Nyní lze na Slovensku i v České republice složit Zkoušku vytrvalosti psa postupně ve třech úrovních: ZVP I na vzdálenost 40 km, ZVP II na vzdálenost 70 km a ZVP III na vzdálenost 100 km. Zkušební řád určuje časové limity pro jednotlivé známky (výborný, velmi dobrý, dobrý) pro složení zkoušky a další náležitosti, které musí účastníci a pořadatel splnit.**

Testovat vytrvalost psů má nezpochybnitelný chovatelský význam. Není samozřejmé, že vytrvalost jako charakteristická vlastnost československého vlčáka zůstane během dalšího šlechtění a vývoje plamene zachována. Různé genetické vlivy (mutace, genetický drift, nesprávně zaměřená selekce na exteriér, příbuzenská plemenitba atd...) by mohly plemeno o tuto jeho kvalitu postupně připravit. Jedinci, jejichž vysoká vytrvalost byla zkouškou prokázána, by měli mít vyšší vliv na genové složení budoucích generací, měli by být více využíváni v plemenitbě. Aby však kterýkoliv jedinec mohl zkoušku podstoupit, musí být předem připraven, trénován.

S vlastním tréninkem nelze začínat od věku štěněte. Během růstu by si štěně mělo především hrát, mít možnost výběhu. Dále by mělo chodit na čím dál delší vycházky, avšak většinu trasy s možností volby a střídání tempa pohybu, tedy co možná nejvíce bez vodítka. Samozřejmě neuškodí občasné plavání, hra ve sněhu, následování majitele jedoucího na běžkách nebo (na bezpečných místech, mimo silnice) na kole, avšak nikdy ne do vyčerpání. Štěně je přirozeně aktivní; má-li společnost a příležitost, pohybuje se spontánně - a to mu během růstu stačí.

Vlastní trénink začíná přivykáním psa na bezpečný pohyb vedle jízdního kola. Osvědčilo se vodit psa po pravé straně (na rozdíl od chůze u levé nohy). Nelze se totiž zcela vyhnout pohybu po silnicích, a vést psa po pravé straně kola, tedy směrem ke krajnici, je bezpečnější pro něj i pro cyklistu. Někteří psovodi si ze stejného důvodu přemontovali páky brzd na opačnou stranu řídítek. Drží-li vodítko v pravé ruce, mohou tak levou rukou ovládat zadní brzdu. Dokud pes není zvyklý pravidelným tempem následovat cyklistu, bez tahu do vodítka, bez vyrážení vpřed či do stran a bez zastavování, není možné vydat se na frekventované cesty. V této fázi někteří psovodi používají různé pomůcky, kupříkladu pružinový vodič psa (připevní se na rám kola pod sedlem, tedy v těžišti kola, pružina současně tlumí rázy, které nedocvičený pes může nepravidelným pohybem na cyklistu přenášet). Není to však nezbytné. S pokračující přípravou jakékoliv pomůcky ztrácejí na významu. Používáme vhodné hlasové povely, nezapomínáme psa chválit, jako nepodmíněné podněty slouží trhnutí vodítkem a pamlsky, ale pomáhá nám i spontánní radost psa z pohybu a z výletů po krajině. Připraveného psa není obtížné bezpečně vést u kola na lehkém středně dlouhém vodítku a běžném stahovacím obojku. Hlasový povel používáme při rozjezdu, zastavení, změnách tempa. Při běžných změnách směru v zatáčkách to není nutné, na křižovatkách stačí upoutat pozornost psa oslovením jménem; to psu umožní bezpečně následovat cyklistu při odbočování. Tratě volíme nejen podle délky a profilu (převýšení, nebezpečné sjezdy), ale zejména podle povrchu. Čím méně asfaltu, čím více polních a lesních cest, tím lépe nejen pro polštářky tlap, ale i pro klouby běžícího psa.

Nejobtížnější část přípravy psa na vytrvalostní zkoušky je správná volba a postupné zvyšování tréninkové zátěže. Aby byl trénink účinný, musí být pravidelný. Po dvou týdnech strávených na pohovce nezůstane z předchozího desetikilometrového běhu již žádný vliv na kondici zvířete, dokonce ani psovoda ne. Pokud pes neběhá alespoň jednou týdně, jste stále na začátku. Přetrénovat psa je však ještě horší. Jako rychlostní přípravu pro krátkou trať je sice možné trénovat dvakrát denně, to je však speciální případ. Pro zvyšování vytrvalosti je třeba volit delší trasy a umožnit psu regeneraci sil – zařazovat odpočinkové dny.

Teplota vzduchu má na psa v zátěži velký vliv. Jestliže stejná trasa je při patnácti stupních celsia pro psa snadná a nezpůsobí mu déletrvající únavu, při dvaceti stupních může jít o vyčerpávající výkon, a při teplotě dvacet pět stupňů může táž trať ležet za fyzickými možnostmi zvířete. Psovod jedoucí na kole takový rozdíl sám nepociťuje, musí si být tohoto faktu vědom, plánovat trasu s ohledem na podmínky, a pečlivě sledovat své zvíře. Při vysokých teplotách letních dnů trénovat nelze vůbec. Přestoupí-li teplota dvacet stupňů, mohou být plánovány jen kratší trasy s odpočinkem ve stínu a s nezbytným několikerým napájením zvířete čistou pitnou vodou. Jinou záludností je fakt, že cyklista během sjezdů z kopců odpočívá, pes nikoliv. Při táhlém klesání trasy je rovněž nutno pečlivěji sledovat známky únavy psa. Jestliže zvíře ztrácí zájem o okolí, opožďuje se, při zastavení ulehá, jestliže pes nenese hlavu rovně vpřed, ale začíná jí komíhat v rytmu kroků do stran, jestliže občas zaslechnete škrtnutí drápy o zem nebo zaznamenáte klopýtnutí, je pes přetažen. Zastavte na stinném místě, nechte zvíře odpočnout, nabídněte mu vodu, a přehodnoťte plánovanou trasu! Při správném postupu přípravy by k tomuto stavu zvířete vůbec nemělo dojít. Nezapomeňte kontrolovat stav tlapek.

V počátku přípravy stačí trénovat dvakrát týdně, buď stejné trasy kolem osmi, deseti kilometrů, nebo ve všední den pět až sedm kilometrů, ve volný den dvanáct až patnáct. Umožníme zvířeti změny tempa i odpočinek na trati. Postupně omezujeme zastávky na odpočinek a snažíme se dosáhnout co nejpravidelnějšího tempa. Zvíře běží klusem, postupně zvyšujeme rychlost. Jakmile však pes „naskočí“ do cvalového kroku, ihned ho zbrzdíme a přimějeme přejít zpět do klusu. Cílem je vytrénovat pohyb psa do rychlého, naprosto pravidelného klusu s dlouhými kroky, a tímto tempem (za nižších teplot) absolvovat celou trasu bez zastávek. Pro první stupeň zkoušky (40 km) stačí zmíněné vzdálenosti v přípravě. Pro vyšší stupně (70 a 100 km) je nutno asi dva měsíce před zkouškami běhat nejlépe třikrát týdně. Dvakrát týdně - ve všední dny - trasu do dvaceti kilometrů, a jednou v týdnu – o víkendu – trasu dvojnásobnou, nad třicet kilometrů. Za šest týdnů před stokilometrovým vytrvalostním během je třeba v přípravě pětkrát absolvovat takovou prodlouženou trasu. Naopak v týdnu bezprostředně před zkouškou stačí běžet dvakrát zmíněnou kratší, kondiční trasu.

Popsaný způsob vytrvalostního tréninku naučí psa preferovat pravidelný klus před jinými typy pohybu, například cvalem. To může být výhodou u jiných vytrvalostních sportů (dog trekking, střední a dlouhé trati psích spřežení), avšak nevýhodou u sprinterských kategorií sportu psích spřežení, kde je cval nutností. Pokud svého československého vlčáka připravujete na tyto sportovní kategorie, je možné po zvláštní přípravě složit i zkoušku ZVP I (tj. 40 km) převážně ve cvalu. Zejména v tělesném formátu kratším, téměř čtvercovým psům to jde dobře. U vyšších dvou stupňů zkoušky je však naprosto nezbytný právě pravidelný klus. Tyto zkoušky tedy rozhodně neplánujte před sprinterskou závodní sezónu.

Konečně je třeba zmínit, že pravidelný nízký klus rychlý 11 až 14 km/hod. je velmi úsporný, málo namáhavý pohyb psa. Můžete mít psa ve výborné kondici, který uspěl v nejvyšší vytrvalostní zkoušce, a přesto ho unaví zdlouhavý letní rodinný výlet ve vynuceném pomalém tempu a za „krásného“ ale horkého dne. Souhra a porozumění se svým psem, které jste získali během přípravy na vytrvalostní zkoušky, Vás nenechá na pochybách, proč tomu tak je.


*Hartl, K. (1965): Pes + vlčice = ? Některé poznatky z křížení psa s vlčicí. Ročenka Kynologie 1965, Pes př. člověka, Naše vojsko – vydavatelství časopisů MNO. Str. 86 – 90.

**Odlišné vytrvalostní zkoušky (značené VZ 1 až VZ 3) vykonávají každoročně záchranářští psi podle zkušebního řádu Svazu záchranných brigád kynologů.





up up / nahoru     |   home http://www.sky.cz/seda-eminence   |     seda_eminencemailto sky.cz    |    links / odkazylink |
Saarlooswolfhond   |   Czechoslovakian wolfdog    |   Wolf hybrids    |    Wolfs     |     Our old web site      |       Photo albums      |