* * 
WEB CHOVATELSKÉ STANICE ŠEDÁ EMINENCE
TEXTOVÁ VERZE
Další články
*

Vlk

*

O selekci

*

O posuzování

*

O variabilitě

O selekci

Na I. mezinárodním sympoziu o československém vlčáku v Nitře, 7. 7. 1997, zazněly v přednáškách i v diskusi mnohé podměty, které si zaslouží pozornost i otevřenou, věcnou polemiku. Byl bych potěšen, kdybych mohl diskusi zahájit tímto příspěvkem. Vždyť je to již více než 4 roky (pokud se nemýlím, bylo to 7.11.1992), co se v Brně - Soběšicích sešla naposledy chovatelská komise KCHČSV s celostátní působností, a chovatelé z Českých zemí i Slovenska spolu hovořili o otázkách plemenitby. Od té doby se mnoho změnilo v obou nástupnických Klubech. Oba Kluby přijaly nové chovatelské řády, v obou Klubech se změnila kritéria pro zařazování zvířat do dalšího chovu.

V České republice bylo rozhodnutím konference delegátů (Praha, 25.2.1995) zavedeno povinné rentgenologické vyšetření chovných zvířat na dysplazii kyčelních kloubů. Rtg. snímky zhotovují akreditovaní veterinární lékaři (jejichž seznam mají chovatelé k dispozici a jejichž síť pokrývá poměrně hustě celé území republiky), vyhodnocování snímků je prováděno centrálně podle metodiky schválené vědeckou komisí Mezinárodní kynologické federace na jediném pracovišti, se kterým má smlouvu uzavřenu přímo Klub chovatelů československého vlčáka. Případná odvolání řeší komisionálně vizita vedená přednostou rtg. oddělení chirurgicko-ortopedické kliniky při Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně.

Chovatelská komise dne 29.10.1995, na základě znalosti výsledků od prvních více než sta vyšetřených zvířat, vypracovala návrh ozdravných opatření, které výbor Klubu vyhlásil s účinností od 1.1.1996: Z plemenitby byly vyřazeny feny s klasifikací "střední DKK" a "těžká DKK" a psi s klasifikací "mírná DKK", "střední DKK" a "těžká DKK". Jinými slovy: bylo rozhodnuto o hromadné selekci, avšak míra selekčního tlaku na populaci nebyla zvolena příliš drasticky - z chovu bylo vyřazeno přibližně 25 % jedinců (v průběhu roku 1996 se tento podíl při zachování stejných kritérií poněkud zvýšil).

V diskusi v Nitře prezentoval pan Oskár Dóra, výkonný předseda KCHČSV Slovenskej republiky, odlišný přístup - pokud by bylo rtg. vyšetření na DKK zavedeno na Slovensku, prosazoval by tvrdou selekci, a to nejen vyřazení všech jedinců postižených vadou, ale i jejich rodičů a sourozenců. Doporučil tedy rodinovou selekci a maximální selekční tlak; vlastní zavedení povinného rtg. vyšetření je ovšem v KCHČSV SR otázkou další diskuse, patrně i v souvislosti s již zavedenými zkouškami vytrvalosti (běh na 100 km).

Pro porovnání odlišných přístupů uveďme i příklad selekce na jiný znak - indexy výšky a formátu. Na Slovensku byly (dle Spravodaje KCHČSV SR č 1/1995, str. 25-26) v roce 1994 zvýšeny požadavky dokonce nad rámec standardu: IV nejméně 55 (standard předpokládá právě hodnotu 55, tedy variabilitu na obě strany, výbor KCHČSV SR pokládá IV = 55 za dolní mez), IF ne více než 108 pro hodnocení "výborný", ne více než 111 pro přiznání chovnosti (přičemž hodnota 108 nemá žádnou oporu ve standardu plemene). V České republice podobná změna zavedena nebyla a nedodržení indexu se i nadále nejprve promítne v hodnocení zvířete, vyloučení z chovu je až krajní mezí podle míry odchylky.

Jsem přesvědčen, že postup zvolený v České republice je možné velmi dobře obhájit a rád bych do diskuse přispěl těmito argumenty:

Oba uvedené znaky jsou zřejmě polygenně (multifaktoriálně) založeny, a nemá proto smysl vyhledávat "skryté přenašeče" vady, jak by bylo možné u znaků založených jednoduše recesivně. V případě tělesných proporcí (vyjádřených IV a IF) jde o kvantitativní znak, u DKK můžeme předpokládat prahovou hodnotu (nahromadění faktorů) pro vznik vady, a je třeba připomenout, že jednotlivé stupně vady jsou hodnoceny podle uměle stanovených kritérií.

Úkolem chovatelské komise je jednak zvolit vhodnou metodu selekce, a zde je u polygenně založených znaků výhodným vodítkem jejich dědivost (heritabilita, h2, podíl genetickými faktory podmíněné variance na celkové varianci sledovaného znaku). Za druhé je třeba zvolit přiměřenou míru selekčního tlaku, a tu je nezbytné přizpůsobit velikosti populace plemene a rovněž závažnosti, s jakou hodnotíme sledovaný znak ve vztahu k ostatním.

U znaků s vysokou dědivostí bude přirozeně nejúčinnější hromadná selekce. Vycházíme z předpokladu, že u vysoce dědivého znaku je vždy dostatečná pravděpodobnost vlivu dědičných příčin na vývoj znaku. Selekcí podle kritérií fenotypu tedy účinně ovlivníme genotypové složení populace. Míru selekčního tlaku pak volíme právě stanovením více či méně přísných kritérií - v našem případě přípustným stupněm DKK, abychom neohrozili životaschopnost populace vyřazením nepřiměřeně velkého počtu jedinců.

U znaků nízce dědivých volíme s výhodou selekci rodinovou. Zde není tak důležitá míra odchylky, jako počet nositelů vady v rodinách (jednotlivých vrzích, spojeních, po různých plemenících) v porovnání s průměrem celé populace. Pokud se například z pěti posouzených sourozenců u jednoho zjistí index výšky 50, postižený jedinec samozřejmě bude mít o dva stupně snížené hodnocení (a v bonitačním kódu například krátké předloktí či krátké nadprstí), avšak důvod k selekčním opatřením není zřejmý. Při ojedinělém výskytu multifaktoriálně založené vady s nízkou dědivostí můžeme spíše předpokládat vliv vnějších podmínek - negenetických faktorů. Štěně neroste rovnoměrně; onemocnění, úraz, chybná výživa i další faktory působící negativně v určitém období vývoje štěněte pak mohou ovlivnit právě např. růst končetin do výšky a tím i index výšky dospělého psa. Kdyby však z pěti posouzených sourozenců čtyři vykazovali index výšky např. 52 - 54, pak je již na místě rodinová selekce. Intenzitu selekčního tlaku opět volíme podle velikosti populace a závažnosti vady, cílem je snížit vliv členů postižené rodiny na genotypové složení budoucí generace.

Nejmírnější cestou může být, pokud psi z této rodiny nebudou vybíráni za zakladatele linie (ani kdyby sami vadu nevykazovali) a feny budou "rozptýleny" mezi ostatní linie. Již tímto opatřením je znemožněna příbuzenská plemenitba na příslušníky postižené rodiny, a nedojde tedy ke kumulaci od nich pocházejících alel. Pokud psi nebudou ani zařazeni do žádné z existujících skupin chovných psů, znamená to omezení jejich vlivu jen na volný chov. Další možností je omezit počet krytí či vrhů v rámci chovného plánu. Nepopulární vyřazení z chovu je pak vlastně až poslední možností, připadající v úvahu jen v případech mimořádného rozsahu vady.

Zastavme se ještě jednou u otázky míry selekčního tlaku, tentokrát však v souvislosti s veličinou Ne = efektivní velikost populace. Proč je nezbytné brát ohled na velikost populace ?

Představme si krajní modelovou situaci: Ne = 2, ("na ostrově zůstali dva českoslovenští vlčáci"), jeden samec, jedna samice, vzájemně nepříbuzní. Fena je postižena "střední DKK". Nevezmeme-li v úvahu velikost populace, v důsledku vyřazení feny plemeno zaniká - samec se již nemá s kým spářit. Naopak přihlédneme-li k velikosti populace, ze spojení uvedených jedinců se narodí pravděpodobně jak zvířata vadou postižená, tak i zdravá. S postupným růstem Ne je teprve možné zpřísňovat kritéria. Zbývá zdánlivě jednoduchá otázka. Kdy je již možné přistoupit k selekci všech zvířat postižených jakýmkoli stupněm vady? Při Ne = 20? Nebo raději 50? 100? Předem upozorňuji, že můj příspěvek na tuto otázku neodpoví, protože "do hry" vstupuje příliš mnoho činitelů. Je na chovatelských kolegiích, aby byly zváženy důsledky různých alternativ nejen pro kontrolu jediné vady v populaci, ale i pro dosažení dalších chovatelských cílů a dalšího vývoje populace plemene. Rád bych jen v obecné rovině připomenul, některé souvislosti.

Velikostí populace (N) rozumíme jednoduše počet zvířat. Efektivní velikost populace (Ne) je však v praxi vždy nižší číslo, které dokáže přesněji popsat situaci z hlediska genetiky populací. Aby efektivní velikost populace (Ne) byla shodná s počtem zvířat (N), museli by všichni jedinci být vzájemně velmi málo příbuzní, museli by se všichni podílet na vzniku následujících generací, a to alespoň přibližně stejnou měrou. Protože tomu tak v praxi není, na vzniku následujících generací se podílí méně zvířat, přenesená genetická informace je zredukována i vlivem nestejnoměrného chovného využití jedinců a dále snížena přímo úměrně průměrnému koeficientu příbuzenské plemenitby, je efektivní velikost populace mnohem menší. Ovšem čím menší populace, tím větší je vliv náhodných změn genových četností (genetického driftu), tím větší vliv na celé plemeno mohou mít i různé (neustále vznikající) mutace, a konečně tím větší podíl na celku mají i třeba ojedinělé chovatelské chyby. Zkrátka, malá populace je velmi zranitelná. Už proto musí být pečlivě zvážen jakýkoli krok, který u malých populací ještě více omezí Ne. Není totéž vyřadit sto zvířat z tisíce a jedno z deseti, i když procento je stejné.

Chovatelé, odpovědní za vývoj málo početného plemene, si nemohou dovolit činit rozhodnutí "se zavázanýma očima". Z tohoto pohledu samotná znalost výsledků vyšetření na DKK v několika generacích rodičů má cenu zlata.

Jindřich Jedlička

Příspěvek byl napsán v roce 1997 pro ,,Spravodaj Klubu chovateľov československého vlčiaka Slovenskej republiky'', a v tomto periodiku otištěn v roce 1998. Dále byl přetištěn ve Zpravodaji KCHČsV 2/2001


Úvodní strana  |  Začátek stránky  |  Formát pro tisk  |