Web chovatelské stanice Šedá eminence

Vlk

(Canis lupus, LINNAEUS, 1758

Každé dítě ho zná. Z pohádek. Z bájí. Kdo by založil Řím, kdyby vlčice neodkojila bratry Romula a Rema? A pak, koho by snědla Červená Karkulka, tedy ... ehm ... Babička ... , a nebo to byl Myslivec?

My o vlku ...

Tedy každé dítě ví, co je to vlk, a jak je zlý. Jenže na rozdíl od bubáků, hastrmanů, bezhlavých rytířů a paní Bílých, tuhle pohádku si příliš mnoho dětí nenechá vymluvit ani v dospělosti. A čím méně lidé o vlcích vědí, čím dále od teritorií výskytu vlků lidé žijí, tím pevněji se předsudek zakořeňuje. Báchorka se v myslích lidí stává skutečností. O nebezpečnosti vlka a záludnosti vlčí povahy jsou nejpevněji přesvědčeni lidé, kteří živého vlka nikdy neviděli. K čemu fakta, svůj názor už přece mají.

Ještě horší jsou informace upravené zájmovými skupinami lidí podle jejich přání. Lovci tvrdí, že vlčí smečky vyhubí v lesích všechnu zvěř. Pastevci prohlašují, že není vůbec možné chovat domácí a hospodářská zvířata v oblastech, ke žije krvežíznivý vlk. A tak všichni rádi věří, že hned příští zimu oblehnou smečky "přemnožených" vlků lidské osady a města, aby pojídali malé děti před školou a staré ženy u kostela. Kdo by se odvážil po setmění vystoupit z auta, toho jistě na silnici napadnou strašliví vlci.

... vlk za humny ?

Původně se ekologické niky člověka a vlka výrazně nestýkaly. Člověk nebyl pro vlka ani predátorem, ani kořistí, ani vážným konkurentem. Homo sapiens - sběrač, primitivní lovec a zemědělec mohl být vlku nanejvýš parazitem - to když hladoví lidé dojídali zbytky odcizené z místa vlčí hostiny. A byla to nepochybně úcta a obdiv k schopnostem vlka, nikoliv nenávist k němu, která člověka vedla k domestikaci předků prvního domácího zvířete - psa. Konečně, přírodní národy žijící v arktických oblastech Eurasie i nového světa neznaly nenávist k vlkům až do vpádu nezvané "civilizace" na jejich území. Pro Eskymáky či Aleuty je vlk obdivovaným a respektovaným zvířetem, "bratrancem" jejich psů, bez nichž by v tundře nemohli přežít.

Jenže člověk je tvor rozpínavý a agresivní. Vnikl do ekologické niky vlka a začal ho pokládat za svého konkurenta. Pronásledování vlka začalo jistě pradávno. Snad současně s rozšiřováním pastevectví. Střelný prach a palné zbraně až mnohem později daly lidem možnost populace vlka skutečně ohrozit. A lidé zabíjí rádi.

Vlk byl nejprve vyhuben v Anglii (1743), pak v Dánsku (1772), postupně v celé západní Evropě vyjma malých izolovaných zbytků populací v Pyrenejích a Abruzách. Vlčí populace klesaly v celém starém světě a snad ještě rychleji v Evropany kolonizované Severní Americe. Ve jménu civilizace, ve jménu pastevectví, ve jménu vyšších úlovků trofejové zvěře pro "sportovní" lovce. Sloučeniny arzenu, strychnin, kyanid, kruté pasti, střelba z letadel, vládami organizované lovecké kampaně, vyplácení "zástřelného", mediální štvanice a oslavování "hrdinných" střelců. Zákeřné usmrcení bezbranného, plachého, čím dál vzácnějšího tvora je nazýváno "skolením lítého zabijáka". Ještě v poválečných letech bylo jen v Kanadě vypláceno zástřelné za více než 10 000 vlků ročně, v tehdejším SSSR bylo v letech 1945 - 1950 vykupováno každoročně kolem 60 000 vlčích kůží. Ve Spojených státech (vyjma Aljašky) přežil vlk na jediném procentu plochy svého původního výskytu. Mnoho populací a řada poddruhů vlka byla navždy vyhubena.

A přesto, mnozí biologové již vědí, že mezi predátory a jejich kořistí je vztah vyvážený, oboustranný, prospívající vždy oběma druhům i jejich stanovišti. I mnozí lovci a myslivci věděli velmi dobře, že v oblastech, kde nepřestal působit selekční tlak vlků, žije zvěř silnější a zdravější. Hlas zdravého rozumu však dlouho nebyl vyslyšen. Snad ani nemohl být, neboť rozum a pravdivé informace nebývají lidmi ceněny. Důležitý bývá ekonomický zájem, cíl kampaně. "Fakta" a argumentace se snadno vyrobí na zakázku - jednoznačná, nezvratná, vše ospravedlňující. Seriózní biologické údaje se pro kampaň nehodí. Jsou totiž objektivní, a proto předem připouští vlastní neúplnost, omylnost, pracují s rozptylem, statistickou odchylkou. Jsou snadno překřičeny závratnými částkami údajných "škod" způsobených vlky. Vědecké údaje čekají na odbornou diskusi, emocemi zpracovaná lovecká veřejnost diskutovat nepotřebuje. Svůj názor již má utvořený a zbraně nabité.

Příznačné je, že viditelným symbolem změny k lepšímu a bodem obratu v přístupu k vlku nejsou odborná zjištění a vědecké práce o tomto druhu, ale útlý svazek krásné literatury - humorně napsaný a přesto nekonečně smutný příběh kanadského přírodovědce Farleyho Mowata "Never Cry Wolf" (Montreal 1963, New York 1965, česky "Nedělejte poplach", nakl. Svoboda, Praha 1968, německy "Ein Sommer mit Wölfen", Blave 1971). Teprve subjektivní, citlivá výpověď jinak precizního vědce mohla "pohnout" s veřejným míněním i legislativou nejprve v severní Americe a poté i v Evropě. Teprve šedesátá léta, bořící i mnohá jiná dogmata, dokázala položit tak samozřejmý požadavek: nejprve poznat, pochopit, teprve pak soudit a střílet ...

Ale to je dnes historie. Historie, která přivedla tak inteligentního, silného, odolného, vytrvalého a krásného tvora na pokraj úplného vyhubení a posléze do červené knihy ohrožených druhů IUCN. Máme jen dvě možnosti - z historie se poučit, nebo stejné zločiny se zbraní v ruce páchat znovu a znovu.

Nejprve poznat ...

Vlk původně obýval celou severní polokouli vyjma Afrického kontinentu a střední Ameriky. Jižní hranice rozšíření vlka se většinou shodovala s hranicí subtropického a tropického klimatického pásu. Vlk byl doma všude od arktické tundry a lesotundry, severských jehličnatých lesů, smíšených a listnatých lesů mírného pásu, subtropické vegetace až po stepi a polopouště. Nikdy nežil v lesích tropického klimatu ani v samotné poušti. V pouštních oblastech (např. na Arabském poloostrově) přežíval ve vlhčích horských údolích (Saúdská Arábie, Izrael).

Vzhled vlka je stejně proměnlivý jako jeho životní prostředí. Nejjižněji žijící poddruhy - Canis lupus arabs a C. l. pallipes jsou vlci velmi drobní (16 - 20 kg), s řidší, hrubší, plavou až rezavo - šedou srstí, většími ušními boltci, delší štíhlejší tlamou. Stepní poddruh C. l. campestris je rovněž plavo - rezavý, ale na vyšších nohách. Středně velcí šedí vlci obývají lesy mírného pásu (vlk eurasijský Canis lupus lupus, v Americe západní poddruh C. l. occidentalis a východní C. l. lycaon). Čím více k severu, tím je vlk větší a světlejší, srst hustší, ušní boltce a čenich kratší. Poddruh C. l. albus a jeho aljašský protějšek C. l. tundrarum jsou vlci smetanově bílí, s delší hustou srstí, vážící často přes 60 kg. Tmavošedé až černé zbarvení srsti (někdy s bílým znakem na hrudi či s bílými konci prstů a nepigmentovanými drápy) se vyskytuje u několika severoamerických poddruhů obvykle současně s normálním - šedým - zbarvením. V jednom vrhu mohou být normální i černá vlčata. Ani "černý vlk" C. l. pambasileus tedy není vždy černý. Jednotlivé eurasijské a severoamerické poddruhy jsou uvedeny v tabulkách.

Vlk je predátorem. Ačkoli vlci konzumují i rostlinnou potravu (sladké plody, výhonky), těla uhynulých zvířat, chytají i drobnou kořist (výborně myškují), jejich hlavním úkolem je "kontrolovat" - udržovat v přírodní rovnováze populace větších kopytníků - své hlavní kořisti. V Evropě jsou takovou kořistí srnec, prase divoké a jelen evropský, na jihu navíc muflon. V severních oblastech výskytu los a sob polární, v Grónsku pižmoň severní. Vztah mezi predátorem a jeho kořistí se vyvíjí stejně dlouho, jako se vyvíjely příslušné druhy. S trochou nadsázky můžeme říci, že kdyby nebylo vlka, nebylo by ani dnešního jelena, ani soba. Jejich vývoj by se patrně od počátku ubíral jiným směrem. Nedostatečná predace po vyhubení vlka má na populace zvěře prokazatelný negativní dopad. Obvykle dojde nejdříve k rychlému růstu počtu zvířat, nadměrná pastva pak devastuje jejich životní prostředí. Následné hladovění, nemoci a invaze parazitů stavy zvěře opět sníží, přitom se ale nevhodně změní věková struktura jejich populace, která se stává zranitelnou, nestabilní, podléhá periodickému přemnožování a následným epidemiím chorob. Sebelépe řízené myslivecké hospodaření se nemůže kvalitou srovnávat s působením přirozeného predátora. Vlci při lovu zvěř nejprve rozeženou, hledají tak oslabená nebo nemocná zvířata. Jen málokterý lovecký pokus vlků je úspěšný, silná a zdravá zvířata vlkům snadno uniknou. Tvrzení, že zvěř pronásledovaná vlčí smečkou nemá žádnou naději, patří do oblasti "myslivecké latiny".

Vlk jako predátor podléhá systému zpětných vazeb, svou kořist nikdy nemůže vyhubit ani skutečně ohrozit. Počet vlků v ekosystému omezuje i jeden z charakteristických prvků jejich přirozeného chování - teritorialita.

Teritorium vlčí smečky je různě velké, od 20 do přibližně 200 čtverečních kilometrů, podle typu krajiny a množství zvěře - vlčí kořisti, která v krajině žije. Jednoduše teritorium musí být tak velké, aby vlčí smečku trvale uživilo. Hranice teritorií sousedících smeček je přesně vyznačena pachovými značkami a všemi vlky respektována. Smečku tvoří jediná rodina. Rodičovský pár je vždy v dominantním postavení vůči svým odrůstajícím potomkům, ti na teritoriu rodičů nezakládají vlastní rodinu a nemívají další mláďata. Mladí vlci si musí nejprve nalézt partnera a obhájit vlastní území, a to se jim málokdy podaří před třetím rokem života. Vlk se tedy nemůže "přemnožit", v krajině je jen omezený počet vlčích teritorií, v nichž se rodí a přežívá právě tolik vlčat, kolik ekosystém potřebuje. Pokles stavů zvěře vede vzápětí k úbytku vlků - hladovějící vlci nedokáží vyvést mláďata, zvyšuje se vzájemná agresivita mezi smečkami (vlci se snaží rozšířit svá teritoria), a mnoho mladých vlků podlehne běžným "psím" infekcím jako je parvoviroza a psinka.

Početnost vlčích smeček se často přehání. Obvyklý počet členů vlčí smečky je 2 - 12 jedinců, nejčastěji 2 - 7. Údajné slučování vlčích smeček před zimou je nutno přehodnotit. Omyl snad vznikl tím, že na podzim jsou půlroční mláďata dost velká, aby doprovázela rodiče a byla pozorovatelem "započítána" do smečky. Mnoho jich však zimu nepřežije. Jiným případem je situace, kdy "tundroví" vlci z širšího okolí (tisíce čtverečních kilometrů) dočasně opouštějí svá teritoria, aby následovali soby na jejich každoročním tahu. Při tom sice bylo napočítáno až 36 vlků různého stáří pohromadě, tuto skupinu ovšem není možné pokládat za jednu vlčí smečku - jednu vlčí sociální a reprodukční skupinu. Podobný počet vlků se nikdy nevyskytuje u populací obývajících lesnatou nebo horskou krajinu.

Přesto, že vlčí smečky v přírodě nejsou tak početné, jako v dobrodružných filmech, schopnost vzájemné komunikace vlků, sociální struktura smečky, jejich "společenský život" se svými rituály i hrami, vzájemná podpora a spolupráce vlků ve smečce jsou hodny našeho zájmu a obdivu. Vlci se k sobě skutečně chovají mnohem lépe než lidé.

Vlci žijí monogamně, vlčí páry jsou trvalé, celoživotní. Samci se k samicím chovají do té míry galantně, že vlastně není možné v hierarchii vlčí smečky stanovit vzájemnou pozici vlka a vlčice. Vytváří se tak dvojitá hierarchická struktura - jedno pořadí platí pro subordinaci samců, druhé pro samice. Smečku nevede jeden vůdce, ale vlčí rodičovský pár - samec i samice musí být označováni jako jedinci dominantní - "alfa".

Vlčice přichází do říje obvykle v lednu nebo v únoru a páří se s jediným partnerem několikrát denně často déle než týden. Po 63 denní březosti rodí nejčastěji 5 - 6 vlčat. První týdny zůstává stále s mláďaty. Potravu jí přináší otec mláďat, nebo všichni členové smečky. Vlčata otevírají oči asi po týdnu, ve třech týdnech se čile pohybují a odvažují se k východu z nory. Asi měsíc stará vlčata vlčice vyvádí. Od té doby si pravidelně chodí hrát ven, na světlo, na slunce. Ostatní členové smečky je již dávno znají. Vlčice ještě v noře ukáže svá mláďata nejprve jejich otci - vůdčímu vlku, a později i ostatním členům smečky. Vlci jsou velmi inteligentní a proto mimořádně zvědaví. O narození vlčat se smečka dozví okamžitě - vlci z nory cítí pach plodové vody a rádi poslouchají tiché "mroukání" - charakteristické zvuky vydávané spokojenými vlčaty. Naopak nářek hladovějících vlčat zvedá celou smečku na nohy. Mladí vlci občas na několik hodin přebírají "službu" u vlčat - hlídají je a pečují o ně, ale především s úsměvem slouží za terč čím dál "drsnějším" hravým výpadům a loveckým útokům dovádějících vlčat.

Kojení trvá 6-8 týdnů. Přibližně od čtvrtého týdne vlčata začínají přijímat i pevnou potravu, kterou jim dospělí vlci z počátku vyvrhují z vlastního žaludku. Výměna zubů probíhá od čtvrtého do šestého až sedmého měsíce. Asi tři čtvrtě roku stará vlčata ztrácejí své výsadní "dětské" postavení, nejsou již krmena a ztrácejí i předchozí "samozřejmou" přednost při dělení kořisti. Ještě v létě bylo vidět, jak dospělý vlk s vrčením, nakrčenou kůží na nose a obnaženými špičáky hájí svůj podíl před jinými dospělými vlky, zatím co vlčata se vesele cpou pod jeho nohama a klidně mu seberou utržené sousto masa přímo z tlamy. Na podzim je všechno jinak. Vlčata se zařazují na konec hodnostního žebříčku smečky. Než jim bude rok, o něco si polepší. Na konci zimy smečku opustí většina teď již téměř dvouletých vlků z předchozího vrhu a skoro roční vlčata postupují na jejich místo. Ještě čtyři roční období se budou od rodičů učit číst v Knize lesní moudrosti.

Mohli bychom popsat celou knihovnu příběhy z vlčího života. Strategie při lovu velké nebo naopak drobné kořisti. Adaptace na nejrůznější prostředí. Vlčí gesta, mimika, řeč těla. Vlčí vytí, vrčení, kňučení, nosové pískání, výstražná štěknutí. Jaké jsou vztahy mezi smečkami a jak se žije osamělým vlkům? Svět pachů a schopnost vlků řídit se čichem. Co všechno vlci dokáží čichem zjistit? Jak vypadá zevnitř vlčí nora? Něco víme, mnoho ještě nevíme, a bude-li vlk vyhuben, nikdy se to nedozvíme. Těm, koho vlci zajímají, mohu jen doporučit dva autory:
Erik Zimen: Der Wolf: Verhalten, Ökologie und Mythos. Knesebeck, München 1990 a

David L. Mech: The wolf - The ecology and behaviour of an endangered species. Doubleday, New York 1970.

Poznat ... a pak? Chránit!

Kolik vlků ještě na světě žije? Je jich alespoň sto tisíc? Snad ano. Jen je třeba brát s rezervou odhady počtů vlků všude tam, kde se opírají o hlášení loveckých a mysliveckých spolků. Bývají ze zištných důvodů často až třikrát nadhodnoceny.

Na Aljašce se počet vlků odhaduje na 5 000. Vlk je zde stále sezóně lovenou kožešinovou zvěří, přesto se snad pokles počtu vlků zastavil. Snad díky rozsáhlým chráněným územím, díky omezení způsobů lovu, zejména pastí, snad s poklesem cen kožešin. Pokladnicí genofondu vlka je Kanada, kde žije kolem šedesáti tisíc jedinců. I v Kanadě je vlk mimo národní parky hájen jen část roku. Za ochranu vlků bojují vlivná občanská sdružení, která se ovšem střetávají s neméně vlivnými loveckými organizacemi. Nepřesné nebo chybějící údaje o počtech vlků pochází z Ruska a Mongolska, odhady hovoří o populacích kolem 30 tisíc vlků, o účinné ochraně se zde dá stěží hovořit. V Číně žije asi 6 tisíc vlků, jsou zákonem chráněni. V Indii žije asi 1 200 - 1 500 jedinců, přísně chráněných. Stát Izrael svoji populaci asi stopadesáti vlků chrání zákonem již od roku 1954!

Civilizované státy Evropy chrání vlka mimo své národní zákony i na základě Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, podepsané pod patronací Rady Evropy 19.9.1979 ve švýcarském Bernu (odtud "Bernská konvence"). Úmluvu podepsalo již 36 zemí. Vlk je chráněn např. i v nástupnických státech bývalé Jugoslávie, které směřují do Evropských struktur - ve Slovinsku a od května 1995 v Chorvatsku. Česká republika přistoupila k Bernské konvenci mezi posledními, v roce 1997. Přestože je u nás vlk chráněn zákonem o ochraně přírody, ministerstvem zemědělství vydaná "myslivecká" vyhláška zařazuje vlka mezi lovnou zvěř a stanoví pro něj dokonce celoroční dobu lovu! Ačkoli zákonná ochrana druhu tím prý "právně není dotčena", myslivecká loby triumfuje, a před kulturnějšími národy máme zase jednou z ostudy kabát.

Vraťme se ale ještě jednou do Severní Ameriky, tentokrát na území Spojených států. Již bylo řečeno, že ve čtyřicátých letech zde let byl vlk vyhuben na 99 procentech rozlohy svého původního výskytu. V roce 1966 byl schválen zákon na ochranu ohrožených druhů a v roce 1967 získal statut ohroženého druhu nejprve poddruh Canis lupus lycaon, později všechny populace vlka žijící jižně od Kanady bez rozdílu poddruhu. Od roku 1978 zkoumal úřad Fish and Wildlife Service (FWS) možnosti návratu vlka do oblasti severních Skalistých hor. Postupně byl překonávány obavy obyvatel, v komisi zřízené Kongresem Spojených států v roce 1990 zasedali tři zástupci jednotlivých států (Wyoming, Montana, Idaho), tři zástupci federální a čtyři reprezentanti zájmových skupin obyvatel. Zákonem byl definován zvláštní status ochrany "experimentálních populací". Reintrodukční program začal v prosinci 1994. V lednu 1995 bylo odchyceno 29 vlků ze zdravých populací v Kanadě a přepraveno do oblastí reintrodukce v severních Skalistých horách. Ihned po příletu bylo prvních 15 vlků vypuštěno v centrálním Idahu. Zbylých 14 vlků bylo vypuštěno v březnu v Yellowstonském národním parku. V lednu následujícího roku bylo v Kanadě odchyceno dalších 37 vlků. Byli dopraveni na stejná místa. Dvacet vlků bylo vypuštěno v centrálním Idahu, 17 v Yellowstonu. V září 1996 bylo 10 vlčat z populace v severozápadní Montaně vypuštěno v Yellowstonu. Reintrodukční program se zdá úspěšný. Přestože několik vlků bylo ilegálně uloveno, vlčí smečky jak v Yellowstonu, tak v Idahu odchovaly již několik vrhů mláďat. V Yellowstonu žije již na 100 vlků, v Idahu kolem 70, v severozápadní Montaně, kam vlci přirozeně migrují z Kanady, odhaduje FWS stav na 100 - 120 jedinců.

Na severovýchodě - v Minnesotě, kde vlci nikdy nebyli vyhubeni, žije 2 000 - 2 200 zvířat. Ve Wisconsinu a Michiganském Horním poloostrově žije asi 100 vlků, kteří se do oblasti vrátili přirozenou cestou. Na ostrově Isle Royale bylo napočítáno 22 vlků.

Tak hodně štěstí, vlku


Vlk -- Canis lupus -- tabulka
Vlk -- Canis lupus -- poddruhy v Severní Americe
Vlk -- Canis lupus -- poddruhy v Evropě a Asii

Tento článek najdete na WEBu chovatelské stanice Šedá eminence
http://www.sky.cz/seda-eminence.
Adresa tohoto článku je:
http://www.sky.cz/seda-eminence/vlk.html.