Web chovatelské stanice Šedá eminence

O variabilitě, neboli Standardnější než standard?

Pes je tvor domestikovaný. Plemena psů vyšlechtili a dále šlechtí lidé. Lidé rádi soutěží. V ušlechtilosti svých psů lidé soutěží na výstavách. Soutěží, aby zvítězili. Vždy musí někdo zvítězit. Neprohraje někdy pes?

Psi jsou posuzováni podle jejich souladu se standardem plemene. Pes, který je po všech stránkách v souladu se standardem, je typický. Standard je jen jeden. Typičtí psi jsou si tedy podobní, plemeno je vyrovnané. Všichni chtějí zvítězit. Někdo musí zvítězit. Někdo musí mít psa ještě typičtějšího, nejtypičtějšího, pravého představitele plemene a šampióna šampiónů. Jak ho rozhodčí vybere? A může být ve způsobu výběru zakopán pes?

Plemen psů je mnoho. Jsou vyrovnaná, jejich představitelé jsou typičtí. Plemeno se pozná na první pohled. Řekněme jezevčík. Má krátké, křivé nožky a dlouhé, válcovité tělo. Ještě typičtější jezevčík bude mít ještě kratší, ještě křivější nožky, ještě delší ještě válcovitější tělo? Řekněme německý ovčák. Má vztyčené uši, pevný hřbet a záď skloněnou. Ještě typičtější německý ovčák má ještě vztyčenější (=delší) ušní boltce, ještě pevnější (=nahoru vyklenutý) hřbet a záď ještě víc skloněnou (=sraženou)? Řekněme československý vlčák. Je k cizím lidem nedůvěřivý, má vlkošedou barvu srsti, jantarové oko. Bude mít ještě typičtější československý vlčák barvu ještě vlkošedější (= stříbrnou), oko ještě jantarovější (= citrónové) a povahu ještě nedůvěřivější (= bázlivou) ?

Stačí tak málo. Soutěživí chovatelé se zaměří na detaily a podle nich a podle módy si ke krytí vyberou jen ony ještě typičtější psy, standardnější než standard. Bude jich jen několik, možná budou vzájemně příbuzní. Ve druhé generaci použijí středně vzdálenou příbuzenskou plemenitbu a znovu vyberou jedince podle módy a několika pro plemeno typických detailů. Ve třetí generaci již bude příbuzenská plemenitba úzká, ale cíle bude dosaženo. Mezi štěňaty s vysokou homozygotností genotypů si jistě vyberete svého šampióna typičtějšího než typického, standardnějšího než standard. Ten se bude dobře prosazovat v chovu a kruh bude uzavřen.

I skalní zastánci příbuzenské plemenitby připouští, že důsledkem této metody je nutnost brakování - vznik početného genetického odpadu. Oslabení konstituce, morfologické změny na kostře, jemná hlava, vady ve vývoji čelistí a vady skusu, vystouplé oči, zvýšený výskyt dědičných onemocnění, potíže s reprodukcí (průběh říje, zabřeznutí fen, libido, vitalita spermií psů), pokles počtů štěňat ve vrzích (resorpce embryí). Méně viditelným, stejně důležitým důsledkem je ztráta genetické informace daná samotným růstem homozygotnosti a fixací alel, a z toho plynoucí pokles přizpůsobivosti (adaptability) a životnosti (viability) v celé populaci. Ty se nedají v původní míře obnovit ani tzv. top-cross pářením mezi inbredními liniemi.

Je možné jít jinou cestou? Je možné posuzovat zvířata tak, aby chovatelské úsilí nevedlo k přehánění v jednotlivých plemenných znacích a k přílišnému růstu homozygotnosti?

Jsem přesvědčen, že to možné je. Co kdybychom pro začátek brali vážně všechna ustanovení standardu plemene, nejen ony charakteristické plemenné znaky, módní detaily. Nalistujme si úplný text standardu č. 332. Celkový vzhled, konstituce, tělesné proporce a povaha jsou na prvních místech. Teprve pak následuje detailní popis. Vady jsou až na konci. Přestaňme posuzované zvíře příliš brzy pitvat na jednotlivé znaky. Celkový vzhled, plemenný typ přece není prostým aritmetickým součtem odlišitelných detailů. Dovolím si s trochou nadsázky zformulovat tři první otázky, na které nechť si náročný chovatel v duchu odpoví, až spatří posuzované zvíře:

1. Vypadá to jako pes ? (ještě se nesmějte)

2. Je to celý a na pohled zdravý pes ?

3. Vypadá a projevuje se to jako československý vlčák ?

Teprve potom bude čas soustředit se na detaily, popisovat přednosti a zmínit nedostatky.

K první otázce: Pes je podle dávno otřepaného klišé přítelem člověka. Člověk se cítí dobře se svým psem a pes se svým člověkem. Mělo by to na něm být znatelné, i když z prostředí svodu či výstavy ani z počínání rozhodčího nemusí být zrovna nadšen. Nicméně na otázku: Vypadá to jako pes (Canis familiaris) ?, si neodpovím kladně, když to vypadá jako zděšený prérijní kojot (Canis latrans), nebo jako právě probuzený šedý medvěd grizly (Ursus arctos horribilis).

K druhé otázce: Celý pes má například jeden ocas, dvě uši, čtyři nohy, osmnáct prstů s pigmentovanými drápy, spoustu přiměřeně dlouhé, přiléhající srsti, čtyřicet dva zuby a je-li samcem, nota bene, dvě varlata úplně sestouplá do šourku. Na pohled zdravý pes je živý, temperamentní, je v pohodě.

Konečně k třetí otázce: Jaké přívlastky vás napadnou, když se řekne československý vlčák? Mne třeba: vytrvalý, odolný, otužilý, rychle reagující, aktivní, souměrně stavěný, pevné konstituce, vyvážených proporcí, harmonický v pohybu, impozantní v postoji, ... pokračujte prosím podle vlastního uvážení. Ty přívlastky nehovoří o detailech. Souměrnost, vyváženost, harmonie, soulad - to jsou vlastnosti celku. Proto celkový vzhled není pouhým součtem jednotlivostí. Charakterizuje plemenný typ.

Vidíte před sebou právě takového psa, československého vlčáka? Pak nemám obavu, že zvítězí jen proto, že má zvláště vyvinutý některý detail. Pak nemám obavu že posuzovatelům i chovu velí móda, že naši psi budou muset být standardnější než standard, typičtější než typičtí.

Je však ještě jeden nedobrý způsob práce rozhodčího. A tím je spojení ideálu standardu s konkrétním jedincem. (Chovatelé, kteří zažili éru psa Rep z Pohraniční stráže vědí, o čem mluvím.) špatný je rozhodčí, který v konkurenci předváděných zvířat hledá jedno nejpodobnější jinému psu, kterého zná nebo již viděl. Protože vzájemná podobnost dvou zvířat může být (a často bývá) zavádějící. Podobnost může spočívat v ryze individuálních, ne v plemenných znacích exteriéru zvířete. Zvláště vzájemně příbuzná zvířata si bývají podobná i v málo podstatných znacích (odstín barvy, výraz obličeje, mimika, pohled ...), o nichž standard konkrétně nehovoří. Jestliže chovatelé akceptují hodnocení posuzovatele, který je (i nevědomky) ovlivněn příliš konkrétní představou ideálního standardního zvířete a dává přednost podobnému, plemeno přichází o cenný zdroj genetické proměnlivosti, variability. Přichází tak o víc, než si často připouštíme.

Co je, k čertu, tak cenného na proměnlivosti, když se celé generace snažíme plemeno ujednotit? Kampak s proměnlivostí, když ze samotné zootechnické definice vyplývá, že plemeno musí mít vlastnosti ustálené, fixované? Když vyrovnanost zvířat v odchovech je jedním z kritérií v prestižních soutěžích chovatelských skupin? Vždyť, jak bylo řečeno na začátku, standard je jen jeden! Blížíme-li se k jednomu cíli, proměnlivost přece musí klesat!

Dědičnost a proměnlivost jsou dvěma stranami stejné mince, či spíše dvěma principy, které se vzájemně doplňují a jeden by nepůsobil bez druhého. Proměnlivost (variabilitu) u kvantitativních znaků sledujeme pomocí statistické veličiny rozptylu (variance, s2). Celkový rozptyl (hodnot sledovaného znaku, fenotypová variance s2P) v populaci si můžeme rozdělit na složku genetickou (dědičnou) a varianci negenetickou, způsobenou vlivy vnějšího prostředí na vývoj různých jedinců. Podstatnou, (a statisticky zjistitelnou z údajů o vzájemně příbuzných jedincích) částí genetické variance je variance aditivní, s2A. (Je dána aditivním účinkem genů na polyfaktoriálně založený znak, nezahrnuje tedy např. heterózní efekt atd.)

Jako podíl genetické variance (přesněji její aditivní složky) na celkové fenotypové varianci vypočítáváme tzv. dědivost, heritabilitu, h2: h2 = s2A / s2P . Dědivost je různá nejen pro různé znaky, ale i v různých populacích - podle toho, jak zůstala zachována nebo naopak byla potlačena genetická variance. Dědivost je, mimo jiné, i mírou selekčního efektu. Čím vyšší dědivost, tím vyšší bude selekční efekt, tím více se výběr rodičů projeví na vlastnostech příští generace. Snížíme -li (například příbuzenskou plemenitbou, úzkým chovem, preferencí vzájemně podobných zvířat like to like) genetickou varianci, komplikujeme si další šlechtění, protože populace bude méně reagovat na selekci.

U kvantitativních znaků nehovoříme o alelách recesivních a dominantních, jako u oligogenní dědičnosti, ale o alelách neutrálních a aktivních (jejich účinek je aditivní, sčítá se). Část variance je dána interakcí mezi genotypem a prostředím - pod různými vlivy prostředí se z neutrálních alel mohou stát alely aktivní a uplatnit se v expresi genů. Proto je biologicky hodnotnější heterozygotní stav na co možná nejvíce lokusech, kóduje dvojnásobek informace oproti stavu homozygotnímu, a umožňuje tedy lépe se adaptovat na prostředí, zvyšuje životaschopnost organismu. Bohatství genotypových kombinací je podmínkou zachování zdraví a životnosti populace. Mějme na mysli, že mnohem menší část genetické informace se vztahuje k tomu, jak živý organismus vypadá, větší část určuje, jak funguje. źivotní funkce (vývoj, růst, metabolismus, imunita, rozmnožování...) jsou důležitější než vzhled, exteriér psa. Snižovat genetickou výbavu zvířete, kterou potřebuje k životu, jen kvůli několika znakům exteriéru, není právě zodpovědná metoda chovu. Plemenné znaky je třeba upevňovat trpělivou selekcí, s přiměřeným selekčním tlakem. Genetická variabilita je však hodnotou, kterou se vyplatí chránit.

Budeme-li sledovat harmonický vývoj zvířat, jejich celkový vzhled, konstituci, zdraví, výkonnost, plemenný typ, pak zůstane místo i pro zachování variability. Na standard se však nesmíme dívat jako na obraz jediného ideálního zvířete, ale jako na popis rámce do kterého se svými vlastnostmi mají zařadit jednotliví představitelé plemene. Pečujme o genetickou variabilitu a široký základ chovu, ale ne do míry, která by vybočovala z hranic daných standardem.Ujednocujme plemeno v typu, ale ne do míry, která by představovala ohrožení zdraví jeho populace.

Jindřich Jedlička



Tento článek najdete na WEBu chovatelské stanice Šedá eminence
http://www.sky.cz/seda-eminence.
Adresa tohoto článku je:
http://www.sky.cz/seda-eminence/selekce3.html.