Web chovatelské stanice Šedá eminence

O posuzování

Nedávno se mne někdo ptal, jestli pokládám nejmenovaného posuzovatele za objektivního. Pro jistotu jsem se zeptal, co se rozumí pod pojmem objektivní. Kdyby odpověď vyzněla v tom smyslu, že posudek musí odpovídat té straně vodítka, která se připíná k obojku, a nesmí zohledňovat druhou stranu, totiž kdo drží vodítko v ruce, pak by celá debata skončila mojí jednoduchou, v onom případě kladnou, odpovědí. Jenže tazatel definoval objektivitu posuzování jinak - jako schopnost rozhodčího rozpoznat všechny vady psa. A to je přece slovo do pranice: Kde zůstaly výrazné přednosti zvířete?

Upřímně řečeno svoji roli rozhodčího vykonávám daleko raději na bonitacích a svodech, než na výstavách. Má to svůj důvod - na svodu zadám jen známku, na výstavě musím určit i pořadí prvních čtyř jedinců v každé třídě a pak ještě zadávat tituly. A v tom bývá potíž, věčný důvod k obviňování z nedostatku objektivity. Co naplat, rozhodčí sám je subjekt, jak může být objektivní? Vítězí jen jeden, poražených je mnoho. A tak u kruhu slýcháme: Copak on nevidí ten dlouhý ocas (to hnědé oko, tu srst, .....) ? Jak může dát na první místo psa s takovou vadou? Nedivím se vystavovatelům. Nejsou zvyklí na zdůrazňování předností. Typizační karta svodu mladých i bonitační karta, které každý zná, jsou převážně soupisem vad a nedostatků, na přednosti v nich není místo. Jen čtyři kódy mohou být popisné (výška, konstituční typ, povaha, soulad se standardem), jinak platí: čím delší kód, tím víc vad a nedostatků. Přednosti karta nezná, vše může být nanejvýš standardní. A tak píšu tuto úvahu, která by se mohla jmenovat hledejme přednosti.

Patrně se shodneme, že rozhodčí musí znát standard plemene. To ale nestačí. Je také potřeba mít posuzované plemeno v oku, být schopen posoudit míru projevu popisovaných vlastností. Co je záď lehce skloněná, co mírně skloněná? Co je stop mírný a co naznačený? Jak je stehno československého vlčáka dobře osvalené? Jako u greyhounda, nebo jako u bulteriéra? Adepti na funkci rozhodčího někdy vezmou do ruky bonitační kartu, pak se podívají na zvíře, a začnou kroužkovat. Snad ve snaze dokázat, že nic nepřehlédnou, vytvoří kód dlouhý jak kramářská písnička. Není-li tlama krátká, pak je určitě dlouhá. A ta hlava je nějaká lehká, a koutky trochu otevřené, a uši trochu rozvěšené, a když ne, tak vysoko nasazené a tak dále od hlavy k patě, či spíše od nosu k ocasu. Ani zkušenější rozhodčí nemá ještě vyhráno. Trpí-li nějakým nedostatkem větší část populace plemene, nedostatek přestane být vidět všichni se s ním jaksi smíří, stává se normou ovšem posunutou od požadavku standardu.

Předpokládejme, že posuzování má vliv na výběr chovných partnerů, na selekci zvířat, na podobu budoucí generace plemene. Pak bychom snad mohli práci rozhodčího hodnotit ne podle společenského oděvu na recepci večer před výstavou ani podle počtu titulů objektivně zadaných právě těm našim zvířatům, ale podle vlivu kvality posuzování na plemeno. Jistě, zní to nadneseně. Dovolím si odbočku.

V učebnicích genetiky najdeme popsány tři základní typy selekce. Pominu nyní selekci disruptivní (naše plemeno se bohudíky nečlení na velikostní nebo barevné rázy), a podívejme se na účinky selekce stabilizační a selekce direkcionální. Většina znaků, které sledujeme, má kvantitativní charakter - dá se nějak změřit, vyjádřit číslem, ať už jde o délku, šířku, obvod, úhel nebo vzájemný poměr. A hodnota kvantitativních znaků bývá (je-li populace v rovnováze) v populaci rozdělena podle křivky normálního rozdělení. Ta je charakterizována střední hodnotou a rozptylem (variancí s2 nebo směrodatnou odchylkou s). Je-li na vodorovnou osu vynášena hodnota znaku a na svislou počet jedinců, u nichž znak příslušné hodnoty nabývá, má křivka normálního rozdělení charakteristický tvar zvonu.

selekce2.png - 16kb

Nejvíce zvířat má přibližně střední hodnotu znaku, směrem k extrémním (nízkým i vysokým) hodnotám takových jedinců ubývá. Čím je zvon křivky plošší, tím větší je rozptyl. Plocha pod křivkou odpovídá celkovému počtu jedinců. Na obrázcích je znázorněno působení dvou typů selekce na rozdělení hodnot znaku v následujících generacích.

Stabilizační selekci známe a běžně používáme. Směřuje k ujednocení populace ve sledovaném znaku, když střední hodnota (a s ní většina zvířat) odpovídá standardu. Pak stačí selektovat odchylky z obou stran, řekněme jak příliš těžké, tak i příliš slabé typy, jedince s příliš dlouhou, ale i příliš krátkou tlamou, zvířata s proneseným, ale i vyklenutým hřbetem. Selekční tlak tedy působí z obou stran, střední hodnota se v dalších generacích nemění, avšak rozptyl se snižuje, a tím se čím dál větší podíl zvířat dostává do žádoucího, standardního rozmezí.

Jenomže s tímto typem selekce nemůžeme vystačit. Neboť zdaleka ne u všech znaků můžeme být spokojeni s většinou zvířat, střední hodnota nejednoho znaku v populaci našeho plemene se nekryje s požadavkem standardu. Je třeba vyvinout selekční tlak jedním směrem a posunout tak celou křivku směrem ke standardu. Stabilizace znaku na současné úrovni by byla nežádoucí, protože výborných jedinců by tak vlastně ubylo (ve prospěch průměrných) a další postup v chovu by byl ještě obtížnější. Na místě je direkcionální selekce. Abychom dosáhli efektu, nestačí jen vyřadit jedince nestandardní. Je nezbytné na druhé straně využít nadprůměrné jedince podstatně více, než odpovídá jejich zastoupení v rodičovské generaci.

A to zadává obtížný úkol pro posuzovatele. Sotva který jedinec je totiž vynikající ve všech znacích. Chovatelé si musí v každé fázi šlechtění plemene stanovit jen několik priorit, kde je bota nejvíc tlačí. Tam hledat jedince vynikající, zlepšovatele. A prominout jim ty nedostatky, které nejsou tolik podstatné, nebo které je možné kompenzovat výběrem partnerů, sestavováním chovných párů. Najít přednosti, ne vyjmenovat vady, je ta obtížnější část práce rozhodčího. Vyhledat zlepšovatele právě těch nedostatků, které v průměru populace přestávají být vidět, a stávají se normou mimo rámec standardu.

Posuzování podle vad vede k šedé průměrnosti, ke stabilizaci daného stavu. Vítěz sice nebude mít žádnou zřetelnou vadu, ale celkově si známku výborný sotva zaslouží. A v chovu sice nic nepokazí, ale nic ani nepřinese. Teprve hodnocení podle předností umožňuje skutečnou chovatelskou práci, skutečné šlechtění.

Až budete mít dojem, že na zvířeti postaveném ve výstavním kruhu na přední místo vidíte nedostatky, podívejte se na něj znovu. Očima hledajícíma přednosti. Možná, že se vám neobjektivní rozhodčí snaží něco ukázat.

Jindřich Jedlička



Tento článek najdete na WEBu chovatelské stanice Šedá eminence
http://www.sky.cz/seda-eminence.
Adresa tohoto článku je:
http://www.sky.cz/seda-eminence/selekce2.html.