* * 
WEB CHOVATELSKÉ STANICE ŠEDÁ EMINENCE
TEXTOVÁ VERZE
Potomci vlků

    Šelmy jsou fascinující tvorové. Jen málokdo k nim má neutrální vztah. Často je i pro vzdělané a zasvěcené pozorovatele obtížné udržet si objektivní přístup. Omezenými lidmi zvířata zavrhovaná, po staletí pronásledovaná a na mnoha místech vyhubená, přírodními národy obdivovaná, respektovaná a v některých kulturách i uctívaná. Nejhorší z lidí šelmám přisuzují své vlastní, typicky lidské vlastnosti. Nejlepší z lidí zasvětí celý svůj život, aby ochránili poslední enklávy jejich životního prostoru, aby byl zachován jedinečný genofond těchto druhů.
Zvláštní postavení zaujímá vlk (Canis lupus, LINNAEUS, 1758), druh kdysi rozšířený po téměř celé severní polokouli. Stěží bychom našli zvíře více zapletené do sítě lidských předsudků a pověr, šelmu více pronásledovanou, hubenou snad všemi způsoby včetně střelby z letadel či kladením pastí a jedovatých návnad. Přesto vlci na některých místech přežívají, především díky své mimořádné schopnosti přizpůsobení, díky své variabilitě. Vlk ovšem není jen obětí hysterie farmářů a pastevců, ziskuchtivosti lovců kožešin či zvrhlosti myslivců a střelbychtivých dobrodruhů. Vlk je totiž nepochybně předkem nebo jedním z předků psa domácího, tedy všech našich mazlíků od malinké čivavy po nejtěžší molossy. I když některé vlastnosti vlků z doby před více než deseti tisíci lety stěží můžeme srovnávat s dnešními zdecimovanými populacemi stejného druhu, a i když mnozí badatelé pozorovali u různých plemen psů i prvky chování charakteristické například pro šakala, vlk zůstává nejpravděpodobnějším kandidátem pro "určení otcovství" domácího psa.
Nepřekvapí proto, že milovníci zvířat a přírody vždy znovu a znovu přicházeli na myšlenku vrátit psu některé vlastnosti jeho předka, které ztratil během tisíců let života v lidské civilizaci. Vlčí chytrost, která mu radí jak se vyhnout pastím a návnadám, vlčí vytrvalost, díky které překoná lehkým klusem stovky kilometrů, vlčí odolnost, která mu umožňuje žít za polárním kruhem i ve stepích a polopouštích subtropů, sílu, se kterou vůdčí vlk zastaví v běhu obrovského losa nebo samce karibu a zároveň obratnost, se kterou stejné zvíře chytí myš ve vysoké trávě i vrabce v letu. Schopnosti čichu i ostatních smyslů, které si stěží dokážeme představit. Inteligenci, která umožňuje vlkům ve smečce bohatou vzájemnou komunikaci, i silné emoce, které drží smečku pohromadě, umožňují vlčímu páru žít léta v monogamním partnerství, a vychovávat své potomky i v druhém roce jejich života. Samostatnost a sebejistotu, se kterou vůdčí jedinec ve smečce nese svou odpovědnost za ostatní, i toleranci a disciplínu, díky které se vytvoří funkční a spolehlivá hierarchie členů smečky.
Samozřejmě, všechny uvedené vlastnosti najdeme i u domácích psů, jen jaksi "zředěné". Snad proto lidé chovají více než tři sta plemen psů, že každé plemeno charakterizují jen některé z vlastností a schopností vlků. Tyto kvality pak bývají cílenou plemenitbou zdůrazněny, někdy přivedeny až do extrémů hraničících s životaschopností zvířete. Přirozenou a "přírodní" harmonii však nalezneme jen u vlka, a potom u Bílého Tesáka od Jacka Londona. Jen u Bílého Tesáka ?

Saarloosův vlčák
Mezi dvěma světovými válkami začal pan Leendert Saarloos (1884-1969) v holandském městě Dordrechtu křížit vlčici Fleur, zakoupenou v zoologické zahradě, s německými ovčáky. Otcem prvních kříženců byl německý ovčák Gerald van Fransenum. Kříženci první generace byli znovu spojeni s německým ovčákem, a tak podíl "vlčí krve" klesl na 25 %. Z těchto kříženců se pokusil vytvořit nové, zdravé a přírodě blízké plemeno psa - evropského vlčáka. V šedesátých letech chov oživila druhá kanadská vlčice, Fleur II. Tito vlčáci se dočkali uznání až po smrti svého chovatele, v roce 1975, a nové plemeno bylo na jeho počest nazváno "Saarloosův vlčák" (Saarloos Wolfhond). Dnes jsou chováni převážně v Holandsku a Belgii, ale i ve Francii a Německu. V zemi původu - Holandsku - je každoročně zapisováno do plemenné knihy 50 - 60 narozených štěňat. Za života Leenderta Saarloose byli jeho vlčáci cvičeni k různým účelům, mnozí z nich pracovali jako slepečtí psi. Dnes již chovatelé v západní Evropě dávají přednost přírodním vlastnostem i vzhledu svých zvířat před jejich výcvikem. Možnost konfrontovat svůj životní styl i stupnici hodnot s chováním "dítěte přírody" je pro ně důležitější, než utilitaristický přístup k služebním a pracovním psům.

Vznik československého vlčáka
I u nás mnoho lidí fascinovaly schopnosti a vlastnosti vlků. Jedním z nich byl i ing. Karel Hartl. Kolem roku 1955, kdy s hodností kapitána zastával funkci náčelníka služební kynologie na velitelství Pohraniční stráže, prosadil experimentální křížení vlků s německými ovčáky v kynologických zařízeních Pohraniční stráže. Německým ovčákům vytýkal zejména krátkou životnost (služební psi museli být vyřazováni již v osmi letech), nedostatečnou vytrvalost (při testech nepřekonali klusem ani 50 km, přitom regenerace jejich sil pak trvala až 60 hodin), náchylnost k onemocněním dospělých psů i vysoké procento úhynů v hromadných chovech štěňat. Při zachování jejich cvičitelnosti mělo fyzické nedostatky psů zmírnit využití genofondu vlků. Nešlo však o kanadské vlky, ale o domácí, eurasijský poddruh (Canis lupus lupus).
První kříženci se narodili v chovné stanici PS v Libějovicích u Vodňan dne 26. 5. 1958 ze spojení německého ovčáka Cézara z Březového háje a vlčice Brity. Celý projekt byl poměrně velkoryse koncipován. Narozená štěňata byla pečlivě sledována, vychovávána v různém prostředí, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku. V dospělosti byla znovu spojována s nepříbuznými německými ovčáky, takže s každou generací klesal podíl "vlčí krve" až na pouhých 6,25 % ve čtvrté filiální generaci. Tak mohly být porovnávány anatomické znaky, fyziologické vlastnosti i charakteristické prvky v chování zvířat nejen mezi vlkem, psem a jejich kříženci, ale i mezi jedinci na různých úrovních křížení.
Štěňata první generace se vzhledem i chováním podobala vlku. Jejich výchova byla obtížná, výcvik byl sice možný, ale výsledky stěží odpovídaly vynaloženému úsilí. Jedinci druhé generace, pokud byli včas odebráni z vrhu a individuálně vychováváni, již byli plně cvičitelní. Až do dvou let však byli velmi hraví, výcvik trval déle. Vynikali v pachových pracích (sledování stopy). Většina jedinců třetí a čtvrté filiální generace byla schopna absolvovat běžný výcvikový kurs a mohli být zařazováni do výkonu služby. Oproti psům měli lepší orientační schopnosti, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch i čich.
V testech vytrvalosti uběhli kříženci celou 100 km trať, aniž by byli vyčerpáni, opotřebování polštářků tlap bylo na rozdíl od něm. ovčáků rovnoměrné. Po výkonu odpočívali přibližně 7 hodin. Ve spolupráci s akademií věd byla sledována endogenní aktivita vlků, psů a jejich kříženců. Křivka aktivity během 24 hodin byla podobná - se dvěma maximy (ráno a večer), intenzita aktivity vlků a kříženců vysoko převyšovala hodnoty zaznamenané u psů. Výsledky experimentu byly vyhodnoceny a publikovány v letech 1964-1965. V červnu 1965 se v Brně uskutečnila Světová výstava psů a v Praze proběhlo výroční zasedání Mezinárodní kynologické federace (FCI) a Mezinárodní kynologický kongres. I na něm vyvolala přednáška ing. Karla Hartla "Výsledky křížení vlků se psy" mimořádnou pozornost. V následujícím roce byl ing. Hartlem sestaven návrh standardu nového plemene psa, českého vlčáka, jehož základem by byli potomci křížení vlků se psy.
Vlčice Brita byla spojena ještě s něm. ovčákem Kurt z Václavky a dala tak vzniknout prvním dvěma liniím kříženců. Zakladatelem třetí linie byl vlk Argo. Jeho potomci po feně něm. ovčáka Astě z SNB se narodili v roce 1968 v kynologickém zařízení policie v Býchorech, kde byla odchována i druhá generace. Jako ČV, český vlčák, byli označováni až ti jedinci, jejichž oba rodiče byli kříženci. V sedmdesátých letech byla většina kříženců a ČV vybraných pro další plemenitbu přemístěna na Slovensko, k Bratislavské brigádě PS. Zde obohatil populaci třetí vlk, Šarik. V roce 1974 byl spojen s kříženkou F 3 generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže. Posledním vstupem do genofondu plemene bylo křížení vlčice Lejdy a něm. ovčáka Bojar von Schotterhof, které se uskutečnilo opět v jihočeských Libějovicích, a štěňata se narodila 26.4.1983. Na vzniku nového plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli 4 vlci (po řadě Brita, Argo, Šarik a Lejdy) a řada nejlepších něm. ovčáků.

Cesta k mezinárodnímu uznání
Od počátku se ČV dostávali do rukou civilních chovatelů. Až do roku 1981 však všechny kynologické organizace odmítaly všechny snahy ing. Hartla o uznání nového plemene a zápis štěňat do plemenné knihy. Některé odchovy civilních chovatelů se podařilo zapsat do plemenné knihy Pohraniční stráže, mnoho zvířat však prožilo svůj život bez potomků a jejich genetický potenciál byl ztracen. Dostatečná chovná základna byla zachována u Pohraniční stráže - útvar Bratislava. Snad proto byl název plemene změněn na "Československý vlčák". Klub chovatelů československého vlčáka byl založen na jaře 1982, plk. ing. Karel Hartl se stal hlavním poradcem chovu, prvním předsedou byl zvolen mjr. František Rosík, bývalý referent kynologie Bratislavské brigády PS. V témže roce bylo do Hlavní plemenné knihy psů v Praze zapsáno prvních 43 štěňat. Během deseti let dosáhl počet zápisů čísla 1552 narozených štěňat. Mezinárodní kynologická federace (FCI) uznala standard plemene v roce 1989, takže na Světové výstavě psů v Brně v roce 1990 mohlo být 38 přihlášených jedinců představeno světu. Po rozpadu Československa se o patronát nad plemenem přihlásili ambiciózní slovenští chovatelé. Podle uzavřené dohody však jako "země původu" bude nadále uváděno "Československo", jakékoli mezinárodní jednání o československém vlčáku může proběhnout jen po dohodě českých a slovenských chovatelů.
Dnes je v České republice zapisováno ročně 100 - 200 štěňat, sto zápisů ročně obvykle překročí i Slovenská republika. Českoslovenští vlčáci jsou chování v Rakousku, Maďarsku, Francii, Německu, Švýcarsku, Itálii i v dalších zemích. Větší počet československých vlčáků najdeme v Dánsku, Holandsku, Španělsku, i ve Slovinsku, kde byla štěňata z prvních dvou vrhů vycvičena pro speciální vojenskou jednotku "Moris". V některých zemích již byly založeny Kluby chovatelů československých vlčáků. V Německu byla v srpnu 1996 uspořádána speciální výstava, na kterou se přihlásilo 27 československých a 13 Saarloosových vlčáků.
V Itálii se každoročně koná velmi dobře obsazená speciální výstava československých vlčáků.

Jaký je vlastně československý vlčák ?
Jednoduchá odpověď : Nádherný ! Skvělý ! Jedinečný !
Možná je dobré dodat: Pro toho, kdo ho dokáže docenit. Mnoho lidí se domnívá, že Příroda dělá všechno úplně špatně. Musí přijít člověk, aby to napravil. Z tohoto pohledu je ovšem československý vlčák krokem zpět. Jestli se domníváte, že rovný hřbet je horší než šikmý, dozadu spadající, kupte si raději německého ovčáka. Má-li být podle vás spodní čelist delší než horní, kupte si boxera. Když se vám nelíbí hustá, vlkošedá srst, zkuste třeba peruánského naháče. A nechcete-li, aby váš pes byl hrdou a samostatnou osobností, doporučuji pejska plyšového. Československý vlčák je alternativou pro všechny, kdo se chtějí s Přírodou smířit. Dokáže vám totiž nastavit zrcadlo i ukázat cestu.
Československý vlčák "stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka", říká hned v úvodu standard FCI číslo 332. Je to patrně nejdůležitější věta z celého pětistránkového dokumentu, protože nedovoluje chovatelům zacházet do krajností tak, jak to můžeme vidět u celé řady "ušlechtilých" plemen psů. Jestliže je vlk vzorem pro československého vlčáka, pak budou-li chovatelé přibližovat své psy k ideálu standardu, budou se blížit i k přírodní harmonii vlka. Avšak budou-li mít v budoucnu tendenci vzdálit se přírodě, pak se odchýlí i od standardu. Chovatelé československého vlčáka tak konečně odmítli ideu, která staví člověka nad okolní svět a lidské dílo nad "pouhé" výtvory přirozené evoluce. I když můžeme obdivovat rozmanitost psích plemen a žasnout nad neuvěřitelnou mnohotvárností domácího psa, neměli bychom jen proto zapomínat, že člověk domestikací vlka nevytvořil novou kvalitu. Naopak, proces "zdomácnění" znamenal především ochuzení původního genofondu, a rovněž zachování, rozmnožení a upevnění mutací - dědičných poruch, vad, a chorob, které by v přírodě byly přirozenou selekcí odstraněny, jejichž nositelé by nemohli přežít. Řada "charakteristických plemenných znaků" psů není nic jiného než příbuzenskou plemenitbou upevněná vrozená anomálie, dědičný defekt, který se z jakéhosi důvodu lidem zalíbil. Chovatelé československého vlčáka se rozhodli pro návrat k Přírodě, nechtějí doma chovat "mutanty".
Neméně důležitá část standardu je ovšem charakteristika povahy československého vlčáka: "Temperamentní, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, rychle reagující. Neohrožený a odvážný.. Nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánu projevuje neobyčejnou věrnost. Odolný proti povětrnostním vlivům. Všestranně upotřebitelný." Strohá a heslovitá řeč standardu je zde dokonale výstižná. Ano, právě takový je československý vlčák. A nejen takový.
Českoslovenští vlčáci jsou velmi společenští, ale současně nezávislí, samostatní. Milují společnost lidí i psů, jsou hraví, velmi inteligentní. Rychle vypozorují charakteristické rysy lidské komunikace, gesta, intonace hlasu, stereotypy v chování lidí i často se opakující slova a zvukové signály. Přizpůsobí se i městským podmínkám, životu v bytě v nájemním domě. Naopak velmi těžko snáší samotu a pocit izolace, odvržení. Nikdy by proto neměli být chováni "u boudy", nesmí zůstat osamělí jako jakýsi "živý inventář dvora". Kdo si pořídí československého vlčáka, bere na sebe závazek uspokojovat po celý jeho život jeho potřeby. Pro československého vlčáka je potřebou i "smečka", společenství. Žijete-li s československým vlčákem, brzy zjistíte, jak změnil a obohatil váš život. Je nejen jiný než člověk, je i jiný než většina psů. Komunikovat s československým vlčákem, sledovat a poznávat jeho chování, reakce i emoce a jejich projevy, to je jako nahlédnout na kraj jiného, širšího světa.
Dospělý československý vlčák je "dospělejší" než jiní psi. Je samostatnější, sebevědomější. Zejména při výcviku si většina psů zachovává spontánnost štěněte, je snadné je motivovat. U československého vlčáka je tomu naopak. K výcviku musíme vždy najít silnou motivaci. Nesnáší jednotvárnost, stereotyp, odmítá několikrát opakovat stejný cvik. Díky svým mimořádným fyzickým schopnostem (ostrost smyslů, aktivita, vytrvalost, odolnost) jsou českoslovenští vlčáci schopni i mimořádných výkonů.. Bleskurychle reagují, dokáží se zorientovat v nezvyklých situacích, samostatně se rozhodovat, improvizovat. Vztah mezi psem a psovodem je však spíše partnerský než podřízený. Jestliže jej u ostatních plemen můžeme přirovnat k vztahu dítěte k rodičům nebo učitelům, pak dospělý československý vlčák se k člověku chová jako dobře placený, vysoce kvalifikovaný odborník ke svému šéfovi. A chováte-li československých vlčáků víc, vůdce smečky se stává "předákem odborů". Určitá nezávislost však neznamená, že by vztah československého vlčáka k lidem, k rodině majitele, byl slabý. Naopak, "svou smečku" bere velmi vážně a špatně snáší změnu pána.
Skutečným zážitkem je sledovat život skupiny několika vlčáků. Po vlcích jim totiž zůstaly zachovány i ty komunikační schopnosti a sociální vazby, které psi v průběhu domestikace ztratili. Ve skupině vznikají vztahy odpovídající vlčí smečce. Teprve když můžeme pozorovat vlkům podobné psy, zjistíme, o co jsou ochuzena ostatní plemena. Změněná barva, délka i struktura srsti, měkké, zavěšené ušní boltce loveckých psů, kupírované ocasy, výběrem zvýšená štěkavost a s tím spojené omezení ostatních zvukových projevů - to vše omezuje schopnost vzájemné komunikace psů. Snad to lidem v průběhu tisíciletí vyhovovalo, snad ochuzená komunikace psů s vlastním druhem vedla k jejich těsnější závislosti na lidech. Naopak českoslovenští vlčáci se dorozumívají nejenom štěkáním, vrčením či kňučením, upřeným nebo uhýbajícím pohledem, držením těla, pohyby uší a ocasu, pachovými signály. Už jen škála zvuků je stěží popsatelná, a samotné "vlčí vytí" má mnoho variací, zatímco štěkání je méně časté. I optické signály vlků jsou u československého vlčáka zachovány. Svůj význam má například bílá "maska" na tlamě, lících a přední části krku. Při různém postavení srsti a rtů zcela mění mimiku obličeje, už malá štěňata spolehlivě reagují na změnu "grimasy" rodičů. Vlkošedá srst má světlejší podsadu a černé konce krycích chlupů - pesíků. Pouhým naježením srsti se náhle změní barva psa. Při hrozbě se např. zvýrazní půlměsíce světlé srsti za lopatkami. Některé světlé nebo tmavé okrsky srsti vyrůstají právě na místech kožních pachových žlázek, kde se psi často očichávají. Pohybuje - li se smečka psů terénem, vedoucí zvíře nese ocas srpovitě vzhůru. Jakmile na něco zajímavého narazí, srst na ocase se rozevře a doslova zasvítí světlá podsada dosud krytá tmavými pesíky. Ostatní zvířata okamžitě reagují ...
Pár československých vlčáků vytváří dlouhodobé partnerství. Feny často hárají jen jednou v roce, stejně jako vlčice. Mateřské chování fen je dokonalé. Ostatní dávají matce a štěňatům přednost u krmení, nosí jim potravu, pomáhají štěňata čistit, hlídají a chrání je, okamžitě reagují na každé zakňučení štěněte. Smečka společně vychovává štěňata, avšak mnohem citlivěji, než můžeme vidět u jiných psů. "Trestem" za špatné chování je, když si dospělý pes přestane hrát, odejde od štěňat a ignoruje je. Druhým varováním je zavrčení. Když dospělý jemně uchopí štěně zuby, musí už mít opravdu pádný důvod. Štěňata jsou velmi vitální, aktivní a odolná.. Je nezbytné, aby se brzy seznámila s lidmi, přivykla si na chování, pohyby a hlasy lidí, získala k nim důvěru. Pak budou po celý život vyhledávat lidskou společnost a kontakt s lidmi.

A jaký není ?
Převažují-li u lidí předsudky vůči vlkům nad objektivním přístupem, zachází-li pověry až do kampaní za odstřel několika "zatoulaných" jedinců ohroženého druhu, sotva překvapí, že se i psi podobní vlkům a s vlčími předky v rodokmenech snadno stávají obětí předsudků. Na kolika cvičištích již byli "předem" odmítnuti majitelé československých vlčáků, kolik "zaručených" informací o československém vlčáku rozšířili lidé, kteří nejen že tohoto psa nikdy nechovali, ale ani neměli příležitost blíže se s ním seznámit. Občas dojde i k humorným situacím, když podobný "odborník" začne před špatnými vlastnostmi československých vlčáků varovat jejich dlouholeté chovatele. Má pak vůbec smysl pevně zakořeněné předsudky vyvracet? Pokusme se o to. Jaký tedy n e n í československý vlčák?
Především není příliš "ostrý", kousavý, agresivní. Snad za tuto pověru může pohádka o Červené Karkulce, snad hollywoodské scénáře o zlatokopech roztrhaných na Aljašce hladovými vlčími smečkami. Československému vlčáku se však taková představa vůbec nepodobá. Chcete-li psa agresivního, nabízí se zcela jiná plemena, hledejte mezi teriéry, knírači a pinči, a je-li to stále málo, jsou tu bulteriéři nebo pitbulové. Můžete si přinést třeba tříměsíční štěňátko s polozahojenými jizvami na těle - buď ho zranili sourozenci, nebo vlastní matka. U československého vlčáka podobné vlastnosti nehledejte. Vlci by dávno vyhynuli, kdyby se chovali podle lidských představ a měřítek. Aby se smečka nerozpadla, musí být velmi tolerantní a snášenliví. Většina konfliktů je vyřešena jen pomocí rituálů, hrozbou, náznakem útoku, imponujícím postojem. Vznikající napětí mezi zvířaty se odreaguje ve hře a honičkách. Pro československého vlčáka jsou lidé "vlastním rodem" a rodina "vlastní smečkou". Chová se k nim stejně mírně. Výcvik obrany, ochrany psovoda i zadržení pachatele není založen na agresivitě, ale na loveckém pudu, který je po vlcích velmi silný. Figurant není pro československého vlčáka "nepřítelem", ale "kořistí" nebojuje s ním - loví ho.
Československý vlčák není ani "bázlivý", ani "plachý", nereaguje v afektu. Jistěže - vlk se takovým někdy jeví. I kříženci první generace byli trochu "problémoví", potřebovali dlouhý čas k adaptaci na nové prostředí a podměty, často přijali jen jediného psovoda. Od té doby však uběhlo mnoho let, byla odchována řada generací. Českoslovenští vlčáci byli vybíráni z těch kříženců, kteří nejlépe spojovali vlčí a psí vlastnosti, a výběr povahově nejvhodnějších zvířat pokračuje stále. Přitom byly získány mnohé nové poznatky.
Vlk nemá slabou nervovou soustavu, jen vytrvalé pronásledování lidmi ho přimělo k mimořádné ostražitosti. Doba, která uplynula od vynálezu střelných zbraní, však byla patrně příliš krátká na to, aby strach z člověka byl u vlka dědičně upevněn. Vždyť primáti, včetně člověka, nepředstavovali pro psovité šelmy žádné nebezpečí po miliony let. Ostražitost je u divokých zvířat přirozená, plachost a strach z lidí je však nový, a předává se jako zkušenost - učením. Vlčata včas odebraná matce se chovala zcela jinak, než jejich sourozenci, kteří se naučili reagovat na varovné signály vlčice. Totéž platí i o křížencích prvních generací, jejichž matkou byla vlčice. Již druhá generace se chováním podstatně liší. Podmínkou je však, aby se štěňata dostala do intenzívního kontaktu s lidmi mezi 3. a 7. týdnem života - v době tzv. fáze vtiskávání, kdy si obraz lidí ztotožní s obrazem vlastního druhu.
I československý vlčák bývá ostražitý, nedůvěřivý. Říká to i ostatně i standard plemene. Nejedná impulzívně, slepě, bezhlavě. Dokáže na základě předchozích zkušeností vyhodnotit situaci. Ale rozhodně není málo odvážný.
Československý vlčák konečně není ani "krvelačnou šelmou" nebezpečnou pro domácí a hospodářská zvířata. Samozřejmě že má silné lovecké instinkty, to mají ovšem i všechna lovecká plemena psů, a naprostá většina ostatních plemen. Lovecký pud se dá výchovou usměrnit, vychovaný československý vlčák si nemusí vůbec všímat domácích zvířat ani zvěře v přírodě.

Proč tu je československý vlčák ?
Jednoduchá odpověď: Protože jsou tu lidé, kteří ho milují, kteří již nechtějí žádné jiné plemeno psa. A takoví lidé jsou dnes v celé Evropě. Protože československý vlčák je skutečně výjimečný nejen jako pracovní pes, ale zejména jako náš most zpátky k přirozenějším měřítkům a hodnotám.
Původně vojenský experiment umožnil uskutečnit sen o "psu-vlku", který by se na lidi mohl podívat vlídněji, beze strachu.
A jestli nikdo jiný, pak alespoň chovatelé československých vlčáků se u nás už dívají jinak na vlka. Vlídněji, bez předsudků.


Zkráceno z článků:
Jedlička, J.: Potomci vlků (1), (2)
Světem zvířat ročník II., číslo 4/1997 str. 20.-21., číslo 5/1997 str. 32.-36.


Úvodní strana  |  Začátek stránky  |  Formát pro tisk  |